I. si na sebe navlíkl košili o 3 čísla menší a hrdě se tím chlubil. Pravda, vešel se do ní. Nemohl sice dýchat, aby knoflíky nevystřelily na oběžnou dráhu, ale vešel. A nebýt velmi volného střihu, asi by se rozpadla už při oblékání. Rozhodl se, že ji nevyhodí, že do ní zhubne. To už jsem to nevydržela, nasadila ten nejnevinnější výraz a ptám se: „A do kdy?“ „Noo … co nejdřív, samozřejmě. Ale hubnout se musí pomalu, jinak to není zdravé. Budou mi stačit 2 kg měsíčně – nebo spíš kilo.“ Polykám poznámku, že takhle to nestihne ani do „smrti smrťoucí“.
Druhý den ráno koukám na jeho snídani – hemenex. Vajíčka, pravda, jen přes půlku pánvičky, ale slanina přes celou … Že by nová dieta? Říkám to T. – jde se zeptat, jestli už ví, jak shodí. „Noo, … musím hodně jíst a hodně spát.“ Řekl I. a toho dne se už do postele nedostal. V TV hráli něco tuze zajímavého.
Jdu napsat Marice a Martinovi, že pro ně mám tip na novou výzvu, Igorovskou. 😜
