Rozhodli jsme se v ten silvestrovský podvečer projít. Respektive navštívit babičku s dědou a popřát jim trochu toho štěstíčka do nového roku.
Ještě jsme ani nevyšli z baráku (teda, stáli jsme na předposledním schodě před vchodem), když T. špatně došlápnul a jebnul na zem jak shnilá hruška! Zaujal polohu brouka ležícího na krovkách a dokonce podobně třepal nohama … Taky trochu skuhral. Když vstal, nejen že byl jako správné čuně celý od bláta, ale ještě pajdal. Pochroumal si kotník. Načež mi oznámil, že se tím pádem na návštěvě nemůžeme moc zdržovat. Prý, aby mu noha nezatuhla! Hm … Nemohl místo toho divadla říct rovnou, že se mu ke tchýni nechce?
Prckovi se ovšem domů rozhodně nechtělo. Cestou nadšeně vymetl každou kaluž i bláto. Za chvíli tak mohl, co do množství bláta po těle, směle konkurovat tatínkovi. A aby mi nebylo líto, chtěl ke mě na ruce. Rázem bláto kapalo i ze mě …
Milá babičko,
tři čuníci jdou, jdou,
v řadě za tebou-bou,
štěstí vinšujou-jou …
