Rozhodli jsme se Myšáčkovi vyřídit pas. Příslušný úřad je kousek od cvičení, takže jsme po lekci vyrazili. Na úřadě nás příjemně překvapili dětským koutkem. Byl nám nakonec ale na nic, protože si ho zabavil o kousek starší chlapeček, který se mohl zbláznit pokaždé, když se prcek něčeho dotkl. Jeho maminka ale byla parádně nad věcí. Z ledového klidu a soustředěného sledování mobilu ji nevyrušil ani jeden výkřik její ratolesti … 😒 Myšáček si naštěstí rychle našel jinou, daleko lepší, zábavu. Objevil totiž schody. A tak jsme chodili. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, …
Paní úřednice byla moc milá a prckovi se děsně líbila. Tedy přesně do té chvíle, než se ho pokusila vyfotit. To nasadil do hry pravý nefalšovaný dětský protest. Nakonec to ale zvládla. Sice na té jediné fotce, která není rozmazaná, má hlavu mírně z profilu, uslzené oči, trochu se šklebí a ještě ke všemu slintá, ale je vyfocen. Hurá domů!
Venku jsem se rozhodla, že ještě navštívíme místní supermarket. No, asi mě tam teď dlouho neuvidí. Nakoupila jsem, vyložila zboží na pás a paní prodavačka říká: „Bude to všechno?“ „Ano“, odpovídám sebejistě. Povytáhne obočí. Preventivně koukám, jestli mi něco nezůstalo v ruce či košíku. Nezůstalo. Uf! „Všechno.“ Říkám a s výrazem ‚zemědebiladělatnebudeš‘ ji odhodlaně pohlédnu do očí. A ona se na mě jedovatě usměje a přesladce povídá: „A co ta čokoláda?“ A kývne hlavou směrem do kočárku. Kouknu na prcka a fakt! V pravé ruce třímá čokoládovou tyčinku! Musel si ji, mrška malá, uzmout z regálu sám v nějakou nestřeženou chvíli. No, toto!
