16:30
Toš jsem si zase jednou naběhla. T. přišel z práce a začal básnit o tom, jaká úžasná atmosféra musí být v tom stanovém městečku na Kryštofkempu. A že bychom to mohli příště absolvovat, že prďolka už bude větší a jaké to je super ve stanu, že spolu jsme pod stanem ještě nebyli, blablablablabla …
Tak jsem na něj tak chvilku koukala a pak jsem plácla tu první a největší blbostí, co jsem mohla: „A jaký je rozdíl v tom, jestli to dítě spí v ložnici v posteli a nebo ve spacáku ve stanu?“ To zas koukal T. Pak se rozzářil. Neskutečně. Asi jako hvězda nad Betlémem. Sakra, co teď? „Kde vezmeš stan?“ Ptám se. Přes tvář mu přelétne stín, ale pak odhodlaně dodá: „seženeme“.
Tohle je tak ujetý nápad, že mě začíná bavit ho realizovat.
17:00 píšu na fejs, jestli někdo nemá volný stan k okamžitému zapůjčení.
17:30 virtuálně mám stan. 😱 Začínám panikařit. Co vlastně potřebuju pod stan? Naposledy mě stan postihl na dětském táboře …
18:30 mám ulomený nehet a zbalené zavazadlo. T. k tomu balí ještě všemožné deky, polštáře, zbytky koberců (😮 ???) a tak … My totiž krom stanu nevedeme ani spacák či karimatky.
V 19:00 vyzvedáváme stan schovaný na smluveném místě – v padolu za popelnicí.
20:00 dojíždíme na místo. T. vybaluje stan. 2 plachty, 3 tyčky. Ukazuje se, že je to na něj moc dílů. Rýpu do něj, že jsem si myslela, že stany skládat umí. Prej jo – ty staré „áčka“. Hm, tak to jsme v p … ytli! No, ale nakonec ho složí. Sice dvakrát narve do střechy dlouhou a krátkou tyčku, než pochopí, že by tam měl dát dvě stejně dlouhé, ale složí. A to i přesto, že je jedna zlomená. Každopádně stan v noci nespadne ani neuletí (s lanky se netrápil), prďolka v něm ukázkově spinká a T. může být spokojený. A já taky. Jen ty záda budu asi rovnat hodně dlouho.
Kempování zdar!
