To byla noc. Se ta poblázněná kočka klidně rozhodne, že mi bude spát na ksichtě. Tudíž plivu chlupy! Posunuju hlavu na polštáři kousek dozadu. Stejně plivu chlupy! Potvora se posunula taky! Tak znovu ještě kousíček dozadu. Už mám tu hlavu sice podivně zalomenou, ale dýchám, takže dobrý. Preventivně kočku hladím, aby se nikam neposouvala a usínám. Zbytečně … opět plivu chlupy! Nějakým nedopatřením zavadím o kočku tak, že letí z postele obloukem 😱. Dobrou noc, strýčku Fido. Konečně mám klid na spánek, takže co? Budík!
Sedím v práci, pere na mě slunko a jsem nasraná. Na kolegyni, která je ochotná ztrácet čas vymýšlením pomluv na mou osobu a ještě je hrdě posílat dál. Jak si tak představuju, jak se smaží v pekle, najednou ucítím dávnou vůni z dětství. Seno, stodolu, … ??? Zmateně se rozhlížím kolem. Kde by se tady, v srdci města, v lukrativní lokalitě plné kanceláří k pronájmu, pěkně přímo pod komíny nemalé fabriky vzala vůně sena? Už to mám. Právě jsem otevřela pudlovku se svačinou. Vločky, mango a ořechy. Evidentně s příměsí sena. 😵 To byl nápad, jít do toho zdravého jídelníčku!
„Aaaa, makarenaaa!“ Bože, v sousední firmě opět pořádají soukromý konkurz na mužskou variantu Aničky D. …
Hm, momentálně vím jedno – chci špunty do uší! Jo, a taky to, že vločkožrout že mě nikdy nebude!
